Zamyšlení k Velkému čtvrtku 9.4.2020

Zamyšlení k Velkému čtvrtku 9.4.2020

Laskavě si najděte v Písmu Svatém tyto odkazy a přečtěte si je: Ap. zač. 149. (1 Kor 11, 23 – 32). Mt zač. 107. (26, 1 – 20), Jn zač. 44. (13, 3 – 17), Mt zač. 108. (26, 21 – 39), Lk zač. 109. (22, 43 – 44), Mt zač. 108. (26, 40 – 75; 27, 1 – 2) nebo alespoň Mt 26, 21-39.

Je dobré si k tomu vytvořit modlitební koutek, vyzdobit si jej květinou, ikonou (obrázkem), svíčkou. Udělat si čas pro modlitbu, čtení PS, meditaci a ponořit se do tajemství dnešního večera. Nebo do tajemství Eucharistie, protože dnes si také připomínáme Její ustanovení Ježíšem, naším Spasitelem. Můžete vše začít zpytováním svědomí a prosbou za odpuštění hříchů. Kdo má Časoslov, může jej využít, kdo má jen nějakou modlitební knížku, nechť využije její nabídku.

         Zamyšlení o daru Eucharistie:

 

EUCHARISTIE

Eucharistie je po křtu nejdůležitější svátostí. Chci se nad jejím tajemstvím zamyslet z pohledu milosti, tedy jinak, než bývá zvykem.

V knize Genezis ve zprávě o stvoření čteme, že když Bůh stvořil ženu, člověk ji přijal s jásotem. „To je kost z mých kostí, maso mého masa.“ (Genesis  2, 23) Chce se tím říct, že člověk se v ženě poznal a zaradoval se. Muž a žena nejsou totožní, ale jeden ve druhém se vidí. Přesně takové sebepoznání (vidění se v někom) působí milost, kterou nám zprostředkovává eucharistie.

Ježíš je Bůh i člověk, lidská a božská přirozenost jsou v něm plně přítomny. Prolínají se, ale nikdy se nepromísí. Odborně se to nazývá perichoreze. Nejsou totožné, ale vzájemně se v sobě poznávají. Obě jsou nezastupitelné. Kdyby jedna chyběla, nebyl by Ježíš Kristem, ani Logos  (2. božská osoba) by nebyl Kristem. Jen spolu jsou obě přirozenosti spásotvorné, jsou Kristem, naším Spasitelem. A jsou jednotné. Ježíš v Logu a Logos v Ježíši. Jednota v záměru, smýšlení, slovu i jednání. Je tak dokonalá, že Ježíš mluví o Bohu (Jahve) jako o svém Otci a také o své jednotě s Otcem. (Já a Otec jedno jsme. Jan 10,30.)

V Kiplingově Knize džunglí malý chlapec Mauglí žije s divokými zvířaty daleko od lidí v hluboké, nepropustné džungli. Zvířata se vzájemně neloví, nejsou si nebezpečná a Mauglího přijmou mezi sebe. Příběh téměř naznačuje Ráj. Mauglí se postupně sblíží s hadem, medvědem, tygrem a dalšími zvířaty. Učí se od nich lesní moudrosti. Největší moudrost, na které je postaven mír a vzájemný respekt je rovnost všech. Pěkně ji vyjadřuje pravidlo závazné pro všechny: „Ty a já jsme jedné krve.“ Mauglí se toto pravidlo naučí a stále si ho připomíná. S každým zvířetem se takto zdraví a dává tím najevo, že má dobré úmysly. Divoká zvěř se projevuje stejným způsobem. Les učil chlapce lesní moudrosti, aby mohl žít v míru a vzájemnosti se všemi zvířaty. Tolik dětský románový příběh vykreslující krásu jednoty v rozdílnosti.

To nejpodstatnější na liturgii je proměňování vrcholící přijímáním.  Kristus se nám dává poznat ve způsobě chleba a vína. Toto je moje tělo, toto je moje krev. Myslím že, v této chvíli nám uniká něco důležitého. Měli bychom totiž s jásotem zvolat: „Kost z mých kostí, maso mého masa! Ty a já jsme jedné krve!“ Kristus totiž k nám přichází podobně, jako žena k Adamovi. Logos se stává člověkem, abychom poznali Boha, abychom se v Bohu viděli. Má stejnou krev, jako každý jiný člověk, jako já. Přichází Velekněz, tvůrce pokoje. Přináší mír, milost odpuštění a nabízí člověku (mně) své Božství (!). Větší milosti se člověku nemůže dostat. Kristus přichází a očekává, že se v Něm budu vidět, že se v Něm poznám a že budu nedočkavě očekávat zvolání kněze: „Svaté svatým!“ V západní liturgii kněz volá na věřící: „Pohleďte, Beránek boží. Blahoslavení, kdo jsou pozváni.“ To je jen jiný způsob dřívějšího Kristova pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím!“ (Mt 11,28). Ví, že potřebujeme vlít do žil čerstvou krev. Kristova krev není jen vyjádření Jeho oběti. Je to také jakási transfůze, Božská, jejímž plodem je nový, věčný život. Ano, lopotíme se a jsme obtíženi svojí důležitostí, sebestředností, nejistotou, obavami, nemocemi, strachem z budoucnosti, smrti a kdo ví, čím ještě.

Kristus nám skrze Eucharistii nabízí milost a chce nás občerstvit, abychom měli novou sílu pro zápas se zlem, se sebou samými. Pozvání k hostině beránkově je vysloveno takovým způsobem, že jen bláhový člověk poslechne hlas Našeptávače a nejde přijmout svaté dary. Vždyť je přece hříšný, není hoden. Ale, ale, člověče, co to říkáš? Vždyť není na světě člověka, který by nehřešil. Myšlenkou, slovem, skutkem. To není omluva hříchu, to je povzbuzení hříšníka k odvaze vydat se cestou kajícníka. Vždyť takovými hříšníky byli všichni svatí, takovým hříšníkem je i kněz, biskup nebo dokonce Svatý otec. A stejně tak i ten nejsvětější světec není hoden milosti odpuštění pro nějaký čin, vždyť je pouhý člověk, prach ze země. Ostatně všichni se společně modlíme před přijímáním, kdy vyznáváme, že Ježíš Kristus přišel, aby spasil hříšníky – a já jsem první z nich. V Evangeliu svatého Matouše vyznává setník: „Pane, nejsem hoden abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo.“ (Sr Mt 8, 8). A On to slovo, slovo pozvání, slovo spásy říká, volá mne. „ S bázní boží, ale s vírou přistupte!“, vyzývá kněz. A kdo – vědom si své hříšnosti – raději nepřijímá, vystavuje se vážnému nebezpečí velkého hříchu: pohrdání milostí. Chce být nejdříve spravedlivý, zajistit si bezhříšnost vlastními prostředky. (Sr Lk 14, 16-24)

Jediný bezhříšný člověk byl Ježíš. Král všech králů. A ten mne zve ke svému stolu. Takové pozvání se neodmítá. Pokorný člověk, který ví, že je hříšný, s vděčností se účastní této hostiny a odnáší si ještě výslužku (!): „Milost pokoje a oběť chvály“. Tak se zpíváme. Kristus se spojil se mnou, omilostnil mne a dal mi účast na svém Božství. Příběh marnotratného navrátilce se naplnil bezezbytku. Kristus učí Boží moudrosti, aby člověk žil v míru s Bohem, v lásce a s Láskou.

Obdarovaní královskou vznešeností jsme na konci liturgie svaté posláni do světa, abychom i my milostí smíření, projevem laskavosti a Boží dobroty královským způsobem – tedy velkoryse – obdarovávali jiné a tak projevili vděčnost Králi, který se stal jedním z lidí, aby nás mohl povýšit do královského stavu. Aby mne učinil šťastným – šťastnou.

o. Jiří Maria Kvapil