Zamyšlení na Velkou sobotu 2020

Velká sobota 11.4.2020

Mt 27, 62 – 66      Nazítří, v den po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta a řekli: „Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: ‚Po třech dnech budu vzkříšen.‘ Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první.“ Pilát jim odpověděl: „Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré.“ Oni šli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž.

Toto evangelium se čte na utreni Velké soboty. Zamysleme se nad tajemstvím Velké soboty, neboť tento zdánlivě mrtvý den je důležitý pro ujasnění našeho postoje ke Kristu a k Bohu.                                                                          

Je ticho. Mrazivé ticho. Vše skončilo, je dokonáno. Aktéři odešli ze scény do svých domovů a teď spí. Jen stráž u hrobu bdí. V hrobě leží Ježíš zabalený do pohřebních pláten. Člověk v tom tichu by si pomyslel: je konec. Ale člověku slouží paměť. Vždyť nedávno tentýž Ježíš ležel v jeslích, zabalený do plínek. Tichá noc. Všechno spí, jen u jeslí Josef s Marií bdí. Taková jiná stráž. Ta první střeží mrtvého, aby neožil. Ta druhá střeží živého, aby nezemřel. Dítě bez pomoci rodičů dlouho nepřežije, a proto Josef s Marií bdí. A jsou užaslí a šťastní. Dítě, Syn Boží jim byl dán. Stráž u hrobu byla asi také užaslá. Jakže? Mrtvého střežit? Aby ho někdo neukradl? Kdo by to dělal? A co by s ním dělal? Taková hloupost! Římský voják je disciplinovaný. Rozkaz splní bezezbytku a na stráži neusne. Jen je nazlobený, protože musí v horkém dnu a chladné noci střežit hrob, místo aby s kamarády po službě popíjel víno a hrál v kostky. To ticho nic neruší. Ani v Betlémě, ani v Jeruzalémě.                                                                                                                                                                                             Zatím.

          Uložit tělo do hrobu znamená uložit ho do země. Jinde ani není místo. Nezáleží na způsobu uložení (platí to i pro zpopelnění) a na tvaru a kvalitě hrobu. Uložit mrtvého do země znamená vrátit člověka do lůna země. Člověk, prach země, se narodil z lůna matky nahý a nahý se tam vrátí (Srov. Job 1,21). Do hrobu si nic nevezme, jen to, co vykonal dobrého. Platí to i o Ježíši. Nevzal si do hrobu nic (vždyť mu i oděv vzali), jen to, co vykonal dobrého. A k tomu ještě na rozdíl od jiných lidí i své Božství. Leží v hrobě, zbořený chrám boží, ve kterém přebývalo jeho Božství. Živé a nesmrtelné, věčné. Semeno padlo do země, aby vyklíčilo třetí den, vydalo plody a žilo navěky.                                                                             Ale v této chvíli o tom nikdo neví.

Ježíš – Žid – přijel do Jeruzaléma oslavit největší svátky. Jsou to velmi významné svátky. Slavit je přikázal lidu Izraele skrze Mojžíše sám Hospodin. Všichni si při slavení připomínali, že kdysi předkové byli egyptskými otroky. Hospodin lid vyvedl mocnou rukou z Egypta a vytvořil z něho národ. Na jednom břehu Rudého moře ustrašení otroci, na druhém jásající svobodní lidé. Z nich Hospodin uhněte národ Izraele, boží lid. Před cestou jedli beránka, aby v síle tohoto pokrmu přešli přes moře. Přejití. Pascha. Každé jaro budeme slavit Paschu a jíst Beránka. Slavit Hospodinovo vítězství. Tolik se Ježíš těšil, že bude slavit s apoštoly. Oslavil dřív než celé společenství Izraele. Nebyl čas. A když v sobotu slaví všichni, on leží již v hrobě. Jako zabitý beránek. Beránek v Egyptě dal svou krev, aby lidé byli uchráněni před smrtí. Tu noc anděl smrti prošel Egyptem a usmrtil všechny prvorozené (t.j. nositele rodů!). Kolem obydlí židů označených beránkovou krví však prošel bez povšimnutí. Pascha a beránek, Beránek dal krev a přišel o život.                                                 Teď leží v hrobě a mocní se bojí, že není dost mrtvý.

Jaká to hrůza! Člověk přibitý na kříži! A umírá! Není mu pomoci! On zemře! Kdo to zavinil? Co je to za Boha, který nechá takto umučit svého syna A NIC NEUDĚLÁ! Podobně mluví lidé tohoto světa poměrně často. A je i dost křesťanů, kteří říkají, že Bůh je všemocný a mohl zvolit jiný způsob naší spásy. Všichni, kdo takto smýšlejí, chybují. Člověk po svém stvoření byl varován před zlem. V božím společenství mu bylo převelice dobře, a navíc byl člověk nesmrtelný. Jenže se dal zlákat Lhářem a uvěřil lži, že teprve, až pozná zlo, bude jako Bůh. Bude moci rozhodovat, co je dobré a co zlé. A tak člověk poznal zlo a ztratil společenství s Bohem a nesmrtelnost. Stal se pronásledovatelem sebe sama, obětí vlastní pýchy. Určuje, co je pro něho dobré a co zlé, zapomíná, že co je pro jednoho dobré, pro druhého je právě zlé. Nedokáže se vyvarovat nemocí, ubližuje a sám je ubližován. Ubližuje i sám sobě.  Neustále vede marný boj se zlem. Hledá ho kolem sebe a zapomíná, že zlo je především v něm. A také zapomněl, že Bůh je Láska a že člověka Bůh z lásky stvořil. Z nebytí nás přivedl k bytí. Ale to Bohu nestačí. Láska chce darovat vše, tedy i věčný život. A proto musí Bůh vzít na sebe lidský smrtelný život, zemřít, ponořit se do smrti a ulehnout do hrobu, aby tak zmařil moc smrti, porazil Zlo a dal člověku nový život. Ve společenství se sebou, Život věčný.                                                                                                                                                                                    Ale zatím leží v hrobě.

Když se v Ježíši Kristu zjevila světu boží Láska, očekávali bychom, že Láska rozněcuje lásku, a proto skrze Ježíše všichni poznají lásku, budou ji opětovat, a tak se vše vlastně vyřeší. Nebe na zemi.    Snad každý máme zkušenost, že jsme nabídli přátelství, roky je upevňovali a pak se něco stalo a bylo po přátelství. Nebo jsme s láskou s někým jednali a vše se obrátilo proti nám. Je mnoho podobných zkušeností. Kdyby svět nebyl zasažený hříchem, pak by láska vždy rozněcovala další a další lásku, až by nastalo nebe na zemi. Ne že by se Bůh nespokojil s takovým výsledkem. Ale – svět je opravdu zasažený hříchem. Vezměme to konečně vážně. V příběhu o Josefovi egyptském čteme, že ho jeho otec Jákob miloval nejvíce ze všech synů. Co nás při tom nejspíš napadne? (Gn 37,3) Troufám si říct, že přinejmenším pocit nespravedlnosti vůči ostatním Jákobovým synům. Jenže ono je to jinak. Josef porozuměl lásce otce a opětoval ji stejnou mírou. Otec miloval Josefa, Josef Otce. Otec miloval ostatní syny, ale oni otce nemilovali, protože viděli lásku Josefovu a žárlili. Místo aby více otce milovali, chtěli, aby otec Josefa méně miloval. Žárlivost je nakonec přivedla až k myšlence Josefa zabít. Stejně tak to bylo s Ježíšem. I on miloval Jana. (Sr Jan 19, 26; Jan 20, 2). Naštěstí učedníci nežárlili, alespoň ne do té míry, že by Janovi něco vyčítali nebo se ho chtěli zbavit. A – světe div se – jejich láska postupně dorostla do lásky dokonalé jako u Jana, až i oni dali za Ježíše Krista život. Boží láska je dokonalá. Nemůže být větší lásky. Ježíš ji stále ukazoval všem, žil ní, vybízel k ní. U náboženských vůdců a představitelů Božího zákona však sklidil žárlivost, hněv, a nakonec odsouzení k smrti. Až sem došla lidská zloba vedená lidským určováním, co je dobré a zlé. Teprve ve chvíli, kdy bylo dokonáno, se člověk zastavil a uvědomil si hrůzu svého jednání. Teprve pak, jat soucitem, se něžně v pokoře sklonil a dotkl se Lásky a zabalil Ježíšovo tělo do plátna.                                                                                           Láska leží v hrobě. Zatím.

 

Paradoxně, ten, který přišel na svátky, leží v hrobě. Až svátky skončí, přijde opět ke slovu. Ale ti, kteří dnes slaví, budou ležet v hrobě svého já. Ledaže by se dali oslovit prvního dne po sobotě tím, který dnes leží v hrobě.                                                                                                          Zatím.

 

                                                                                           o. Jiří Maria Kvapil