Zamyšlení o. Jiřího Kvapila - Neděle 22.11.2020

Zamyšlení o. Jiřího Kvapila

Neděle 22.11.2020 25. po SSD

Evangelium podle sv. Lukáše (10,25-37):
Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš? “On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když
ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“
Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ Je třeba si nejprve připomenout, čím desátá kapitola Lukášova
evangelia začíná. Ježíš pošle ještě jiných 70 učedníků po dvou do každého města i místa, kam chtěl sám přijít. Tato jedinečná misie je zakončena zjevením vztahu Otce a Syna. (Lk 10, 21-24) Tento vztah lásky je otevřený i pro učedníky a tím i pro nás. Na lásku, která sestupuje z nebe na zem, odpovídá ze země láska synů a bratří. Začíná Otcovo království, dědictví života na zemi. Syn je současně Božím „ANO“ člověku i lidským „ano“ Bohu. Přikázání lásky je základem Starého i Nového zákona. Je tak definována pravda o člověku v jeho vztahu k Bohu, k druhým lidem i k sobě. Smrt, kterou nám způsobil hřích, znamená neschopnost milovat. Ježíš nám znovu otevřel brány království tím, že nám umyl nohy a dal nám moc mýt nohy jeden druhému v jeho jménu. (Ach, jak rádi místo nohou myjeme jiným hlavu!) Člověk je stvořen z lásky a také pro lásku. Jestliže nemiluje, nežije. Novost nového přikázání lásky nespočívá v nějakém zákoně, ale ve skutečnosti, že je to evangelium. Radostní zvěst o spáse. Zvěstování daru Otce. Který miluje člověka celým srdcem, a daru Syna člověka, který miluje Otce rovněž celým srdcem a své bratry (nás) jako sebe sama. Svatý Jan od Kříže k tomu dodává: „Před Pánem a pro duši cennější a pro církev přínosnější je drobeček čisté lásky než všechna jiná díla dohromady.“ Celý dnešní úryvek se vlastně zabývá otázkou, která zaznívá hned na jeho začátku. „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ T.j. jak žít životem Otce? Na konci podobenství o Samaritánovi je to jasně zjeveno. Ježíš řekne: „Jdi a jednej také tak.“

Znalec Zákona provokuje. Ví dobře, co má dělat. Jen by to chtěl slyšet od Ježíše, toho divného rabína, který učí jinak než jiní mistři. Možná chtěl Ježíše chytit do nějaké pasti. Kdyby Ježíš vznesl nejrůznější požadavky, mohl by opáčit, že Zákon říká něco jiného. Ale Ježíš začne právě tím, co je v Zákoně psáno. Písmo připomíná, jak má člověk žít, aby zůstal v dědictví (neztratil ho).: denně si připomínat získaný dar a za něj děkovat. Zapomenutí je cesta do exilu (smrti), vzpomínka je cesta k návratu, život. Šema Jisrael – slyš Izraeli! Slyš, ty vyvolený, vykoupený! Budeš milovat! (Sr Dt 6,4nn) Láska je skutečně imperativ, příkaz. Jak není možné lásku nařídit, tak není možné vztah Boha k člověku a člověka k Bohu definovat jinak než absolutním nezrušitelným požadavkem věčného pouta vyjádřeného tímto příkazem. Jinak bychom mohli lásku a pevnou vazbu z ní vyplývající považovat za nemožnou. „Slyš!“ Veškerou svoji pozornost obrať ke
mně. „Miluj mě, protože já, Tvůj Bůh, tě miluji:“ Bůh je láska. (Jan 4,8; 16) Láska nemiluje pro nic jiného, než aby mohla být milována tím, koho miluje. Bůh nemůže člověka nemilovat. Jestliže ho stvořil svým svobodným úkonem, miluje ho nutně láskou nekonečným způsobem. Dokonce víc, než sebe sama(!). Člověk na takovou lásku (když si ji uvědomí a přijme ji) nemůže odpovědět jinak než láskou. Je to jeho přirozenost, realita, normálnost. Je totiž stvořen k božímu
obrazu. Když jsme odmítli přijít k němu, přišel On k nám. A tímto je důvod opětování lásky podtržen, zpečetěn. Má se to (a musí) dít celým srdcem. To znamená, milovat Boha cele, úplně, nerozděleně. Boha nemohu pochopit, neskutečně mne přesahuje. Jenom jeho Slovo, věčný a dokonalý Syn, ho objímá plně. Ale v Synu mohu Boha (Otce) plně milovat i já. „Celým srdcem“ lze milovat jen toho, kdo je sám pramen lásky. „Celou svou duší“ – dám mu všechno. „Celou svou silou“ – pro něj udělám všechno. „Celou svou myslí“ – chci ho plně poznat, jak jen to je možné. Vždyť On mě miloval první, já „jen“ odpovídám. Moje láska se projevuje zanícením a pracovitým životem, který ve všem obsahuje touhu Boha milovat a poznávat. Milovat neznamená dělat něco namísto něčeho jiného. Milovat je působ života, kdy cokoli, i to nejmenší, se žije jako dar, znamení lásky v radosti a vděčnosti. To je nutně spojeno s bližním. Můj vztah k Bohu se stává zjevným ve vztahu k bližnímu. Nesmím jiného člověka milovat absolutně, to je vyhrazeno jen Bohu, ale jako sebe sama. Znamená to, že moje láska je bližnímu pomocí. Miluji druhého nezištně a naplno, jako sám sebe. Taková láska je motivační. Umožňuje druhému plně se rozvinout, umožňuje mu najít v sobě a uvést v život to nejlepší ze sebe, dosáhnout cíle, kterým je milovat Boha celým svým srdcem. Milovat jako sebe sama nás upozorňuje také na to, že jiné lidi dokážeme milovat jen tehdy, když milujeme sami sebe. Nejde o žádnou sebestřednost nebo narcismus (vzhlížení se v sobě), ale o prostý fakt, že pro sebe chceme to nejlepší, čeho je možné dosáhnout, včetně touhy po lásce od jiných. Je to vlastně zakoušení lásky, kterou nás miluje Bůh, Otec, v Ježíši, Samaritánovi. Je velkou cností mít se rád v Božím jménu, protože mne Bůh miluje. Takováto láska k sobě umožňuje poznat, co druhý právě potřebuje a co mu prospěje.

Zákoník správně odpověděl. Ježíš se však nespokojí jen se slovem. Chce čin. Uvést slovo v život. Naše úmysly slovem začínají, konání je korunuje. Zákoníkovi proto Ježíš řekne: „Jdi a jednej také tak“. A protože v osobě Samaritána je alegoricky skrytý Ježíš Kristus, znamená to jednej jako já. Božsky. A ta výzva je adresována mně. Na začátku stála otázka: „Co mám dělat?“ Příběh se uzavírá. „To, co já, Bůh“. Konat slovo znamená žít, jako syn (dcera) Otce. Pak dostaneš „zemi za dědictví“(Mt 5,5), podíl ne věčném životě, život Boha, který je láska.

 

o. Jiří Maria Kvapil