Zamyšlení o. Jiřího Kvapila - neděle 1. listopadu 2020

Neděle 1.11.2020   22. po SSD

 

Evangelium podle sv. Lukáše (16, 19-31):

Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“

Svatý Lukáš zaznamenává Ježíšovu kritiku farizejů odlišně od jiných evangelistů. Farizejové měli rádi peníze a posmívali se Ježíšovi pro jeho ideu chudoby. Toho Ježíš využívá a vypráví podobenství o nepoctivém správci, který si falšováním dluhopisů chce zajistit přízeň dlužníků, a tak si pojistit budoucnost (Lk 16, 1-8). A pak mluví o posmrtném životě člověka. Nesmíme ani na vteřinu připustit že po smrti budeme na věčnosti sedět u stolu, hodovat a povídat si s ostatními, dokonce i s těmi, kteří nejsou ve společenství s Bohem. I když to vypráví Ježíš, nechce tím říct, že „tak to je“. Pán Ježíš používá tehdejší představy o posmrtném životě. Nevyvrací je, ani je nepotvrzuje. To totiž není podstatné. Ježíš učedníky, tehdejší posluchače i nás chce upozornit na důležitost a nutnost víry. Víry v Boha, víry v Ježíše Krista. Víry, která je živá. Ten bohatý člověk víru měl, ale jen tak pro svou potřebu, pro své uspokojení. Byl zaměřen sám na sebe. Své bohatství – podobně jako farizeové – odvozoval od „své“ spravedlnosti. A protože Bůh spravedlivému žehná (Srov. Žl 5,13), rozmnožuje se spravedlivému bohatství. S požehnáním byla v Izraeli spojována boží přízeň s ní rozmnožení rodu i majetku velmi silně.  Vždyť i Ježíš žehnal (vzhlédl k nebi), aby rozmnožil chleby.(např. Matouš 14, 19.)Naproti tomu chudák Lazar si podle tehdejších představ za svou bídu mohl sám. Musel přece těžce zhřešit on nebo jeho rodiče, když žije v bídě a trpí takovou nemocí (Srov. Job nebo Jan 9, 2). Tato představa a s ní spojená přímá úměra provinění a trestu či spravedlnosti a bohatství byla tak zakořeněná v životě Izraele, že bylo velmi obtížné a snad i riskantní se proti ní postavit. Vycházela totiž ze Čtvrté knihy Mojžíšovy, kde Bůh sděluje lidu Izraele, že trestá viny až do třetího i čtvrtého pokolení. 

„Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.“) Popírat tedy tuto zakořeněnou představu opřenou o Písmo bylo prakticky nemožné. Navzdory tomu, že u proroka Jeremiáše je varování, že každý zemře pro svoji nepravost a každému, kdo jí nezralé hrozny (symbolicky koná zlé skutky), budou trnout zuby. A kniha Job je vlastně odmítání oné „spravedlnosti“ nemoci a smrti za hřích. (Nauka o dědičném hříchu nemá s tímto nic společného.) Vždyť samotným farizeům se z toho božího sdělení podle knihy 4M vytratilo zjevení o nesmírně milosrdném Bohu odpouštějícím vinu.         

Kristovo učení je ale boží učení. Bůh smýšlí a jedná jinak než si člověk představuje. Ježíš nám říká, že pokud nebude naše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdeme do království nebeského (Mt 5,20). Znamená to, že víru a z ní vyplývající jednání si člověk nesmí upravit podle sebe, zabydlet se v tom a spokojit se se slepým plněním zákona (předpisů), ale že musí přijmout boží záměr, vůli Pána. Víru uskutečňovat láskou. Kdyby toto boháč činil, byl by „seděl“ u Abraháma a jeho stolu. Ale on na to zapomněl, nevšímal si chudáka. Ví, že jeho bratři žijí podobně, a tak prosí, aby Abraham k nim poslal Lazara. V tom boháčově poselství skrze Laza je skrytá příležitost prokázat milosrdenství. Avšak Abraham toto odmítne. Všichni mají možnost znát Boží vůli skrze Mojžíše a Proroky. Jestliže se nechtějí řídit zjevením skrze Praotce, nebudou se řídit ani poselstvím člověka, který vstal z mrtvých. Vždyť by nemohl zjevovat nic jiného, než to, co už zjeveno bylo.                                                                                                

Ježíš Kristus je současně Mojžíšem i Prorokem, knězem a učitelem, zmrtvýchvstalý člověkem, Bohem zjevujícím vůli Otcovu, abychom se milovali, jako on miloval nás. Navzájem. Měli soucit s potřebnými a prokazovali jim milosrdenství. Bez ohledu na to, kdo jsou a co si sami zavinili, třeba i hříšností. Na přikázání lásky přece stojí celý Zákon i Proroci, Boží zjevení (Mt 22,40).  A každý z nás sám za sebe vydá počet Bohu (Řím 14,12), každý bude odpovídat sám za sebe. (Gal 6,5)

                                                                                                          o. Jiří Maria Kvapil