Základní informace
Řeckokatolická farnost v Olomouci je kolektivním členem Cyrilometodějské křesťanské akademie (CMKA).
Výsledkem spolupráce je Cyrilometodějský institut (CMI), jehož cílem je obnovovat dědictví naší starobylé tradice a posilovat duchovní, kulturní i vzdělanostní podmínky v naší společnosti.
Předsedou tohoto institutu je o. PhDr. Petr Prinz, administrátor farnosti (viz kontakty).
Mezi imperialismem a nacionalismem: politická ideologie ruské pravoslavné církevní hierarchie Th.D. Taras Klok
Publikováno v DIALOG EVROPA XXI - REVUE KŘESŤANSKÉ ORIENTACE PRO VĚDU A KULTURU - ročník 2022
Studie k tématu Fatimské poselství a učení ruské pravoslavné církve o ruském světu - miru
Článek je věnován problematice politické ideologie Ruské pravoslavné církve v kontextu agrese Ruské federace proti Ukrajině. V roce 2022 otřásla Ukrajinou a celým světem brutální válka. Mnoho zemí začalo různými způsoby nabízet svou pomoc obětem. Kromě toho mnozí teologové začali otevřeně diskutovat o problému šíření učení Ruské pravoslavné církve o Ruském světě (Russkij mir). [1] Toto učení bylo označeno za společensky nebezpečné. Jedná se o pozoruhodný jev, neboť ruská strana, odpovědná za agrese a teror proti sousednímu národu, se snaží tyto zločiny filozoficky ospravedlnit. K této problematice se ve svých článcích vyjadřují vědci jako Serhij Šumylo, Kyrylo Hovorun [2] a další. Nová ruská doktrína je však poměrně složitá a nejednotná, a proto vyžaduje diskusi a výzkum. V první části článku se budeme zabývat oficiálními prohlášeními hlavy ruské církve, patriarchy Kirilla Gunďajeva, ohledně války jeho země proti Ukrajině. Dále popíšeme, jak pod záštitou Ruské pravoslavné církve vzniklo náboženské a veřejné sdružení Světová ruská lidová rada, které již řadu let deklaruje program vnitřní a zahraniční politiky a systém hodnot vnucovaných ruské společnosti. Rozebereme teze některých dokumentů této organizace, v nichž demonstruje svůj postoj k Ukrajině a evropskému společenství a válce proti nim. Pokusíme se zhodnotit, jak Ruská pravoslavná církev vnímala své vztahy s duchovním společenstvím a společností na Západě dříve a jak tyto vztahy buduje nyní.
Církev, která podporovala válku
Vojenský konflikt mezi Ruskou federací a Ukrajinou začal 20. února 2014, kdy ruská armáda zákeřně obsadila Krym. Hybridní válka Moskvy přitom začala již dříve - v lednu 2014, kdy se ruské speciální služby podílely na masové střelbě do civilistů v Kyjevě během Revoluce důstojnosti. Další fází ruské agrese byly teroristické akce v Doněcké a Luhanské oblasti. Tam až do února 2022 vedlo vojenské a politické vedení Ukrajiny protiteroristickou operaci, při níž se střetávalo nejen s ozbrojenými místními separatisty, ale také s řádnými jednotkami Ruské federace. Propaganda agresorské země označila tento konflikt za občanskou válku a obvinila Kyjev z neochoty vést dialog s obyvatelstvem Donbasu. Také Ruská pravoslavná církev, zastoupená svými představiteli, označila konflikt za vnitřní občanskou válku. Kyjevský metropolita Onufrij Berezovskij v den zahájení plnohodnotné ruské ofenzívy na Ukrajině, 24. Února 2022, veřejně apeloval na prezidenta Putina, aby válku zastavil. V mnoha farnostech Ukrajinské pravoslavné církve se při liturgii přestal zmiňovat moskevský patriarcha. Kirill Gunďajev neučinil jediné prohlášení odsuzující válku. Naopak, opakovaně prokázal, že podporuje kroky ruského vedení a armády.
-
února 2022, den předtím, než Putin zahájil válku proti Ukrajině, Kirill Gunďajev vydal zvláštní výzvu a požehnání ruské armádě, aby „byla připravena odrazit nepřítele“ „na hranicích naší vlasti“. Jestliže se dříve vedení moskevské církve snažilo předstírat, že je zastáncem míru a dialogu, nyní otevřeně přijalo vojenskou rétoriku.
-
března 2022 patriarcha Kirill poprvé veřejně promluvil o válce. Řekl, že jeho země vstoupila do boje metafyzického významu. Podle něj obyvatelé Donbasu trpí, protože se staví proti hodnotám mocného světa:
„Moderní západní svět vyžaduje jednu zkoušku loajality, jakoby propustkou do šťastného světa byl průvod homosexuálů… A my víme, jak se lidé těmto požadavkům brání a jak je tento odpor potlačován silou. Jde tedy o násilné vnucování hříchu, který je Božím zákonem odsouzen, a tedy o násilné vnucování popírání Boha a jeho pravdy lidem.“ [3]
Jako teolog Gunďajev důsledně hájí tradiční hodnoty a kritizuje myšlenky neoliberálních filozofů, kteří se domnívají, že o kategoriích lidských práv nebo morálky lze uvažovat bez jejich spojení s náboženstvím. Podle jeho názoru je filozofie, která absolutizuje lidská práva a do centra všeho staví rozum či touhu jednotlivce, falešná, neboť oslavuje egoismus. Podle křesťanského asketismu jde o sebelásku, která je kořenem všech hříchů. Křesťanům naproti tomu nejde o individualismus, ale o otevřenost vůči druhým, o schopnost lásky a soucitu, o členství ve společenství, které z každého činí plnohodnotnou lidskou bytost. [4]
Kirill tyto myšlenky vyslovil již dávno a většina křesťanů na Ukrajině i na Západě by s nimi dnes souhlasila. Jeho současné pokusy ospravedlnit ruskou vnější agresi obhajobou pravoslaví nebo tradičních hodnot jsou však v očích světa manipulací a výsměchem obojímu.
Zatímco ruská armáda útočí svými granáty téměř na celé území Ukrajiny, zatímco její pěchota a technika postupuje severními a centrálními oblastmi a téměř dosahuje Kyjeva, hlava Ruské pravoslavné církve mluví pouze o trpících obyvatelích Donbasu, mlčí o přítomnosti ruské armády v jiných částech Ukrajiny a obviňuje Západ z morální agrese. Tato Kirillova slova nejsou ničím jiným než rétorickým tahem určeným pro průměrného ruského občana, který má sklon věřit různým konspiračním teoriím a vůbec se neorientuje v politické situaci ve světě. Poté, co ruská armáda neuspěla ve většině regionů Ukrajiny, se její státní propaganda rozhodla zaměřit svou rétoriku na to, že Moskva chce ve své moci udržet pouze Donbas.
Po plném útoku Ruska vstoupily tisíce Ukrajinců dobrovolně do ozbrojených sil a vytvořily jednotky územní obrany; ruská armáda byla nucena v mnoha oblastech ustoupit. Zatímco Kreml zpočátku tvrdil, že se vojenské operace účastní pouze profesionální vojáci, v září vyhlásil mobilizaci. Poté, co ji podepsal prezident Putin, se patriarcha Kirill rozhodl mobilizaci podpořit ve svých kázáních. Mimo jiné řekl následující:
„Vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna (Jan 3,16). Co dal? Na smrt! ... Oběť je největším projevem nejlepších lidských vlastností. Víme, že dnes umírá mnoho lidí na polích válečných konfliktů... Církev si uvědomuje, že pokud někdo, veden smyslem pro povinnost, potřebou splnit přísahu, zůstane věrný svému povolání a zemře při plnění vojenské povinnosti, se nepochybně dopouští činu rovnajícímu se oběti. Obětuje se pro druhé. A právě proto věříme, že tato oběť smývá všechny hříchy, kterých se člověk dopustil.“ [5]
Hlava Ruské pravoslavné církve předtím vojákům řekl:
„Jděte statečně plnit svou vojenskou povinnost a pamatujte, že pokud položíte život za svou vlast, za své přátele, jak říká Písmo svaté, pak budete spolu s Bohem v Jeho království, v Jeho slávě, v Jeho věčném životě.“ [6]
Kromě toho lze sledovat zvláštní vývoj v textech modliteb, které tato církev během války přednášela při liturgii. Dne 3. března 2022, po zahájení vojenské operace (jak se agrese oficiálně nazývá v Rusku), byla zavedena modlitba s ústřední prosbou za mír. [7]
Dne 25. září téhož roku však patriarcha nařídil, aby byla nahrazena delší modlitbou, jejímž základem byla prosba o vítězství obránců vlasti, tedy ruské armády: „Vstaň, Bože, na pomoc svému lidu a dej nám svou mocí vítězství.“ [8]
Tato modlitba také zdůrazňuje, že vlast těch, kdo za ni bojují, je Svatá Rus, a ta je v současnosti ohrožena nějakými vnějšími mýtickými silami, které na ni útočí a chtějí ji znepřátelit. Toto konspirativní vysvětlení války bylo přítomno i v předchozí modlitbě. Aby povzbudili Rusy k aktivním obětem ve válce, používají hierarchové RPC falešné politické ideologie.
Zdá se, že Gunďajev si sám sebe představil jako papeže, který má ospravedlnit křížovou výpravu svých krajanů. Nebude zbytečné připomenout, že Ukrajinu mohou Rusové právem považovat za zaslíbenou a posvátnou zemi, protože státnost a křesťanská identita Rusi začala v Kyjevě. Byzantská říše byla v kontaktu s kyjevskými knížaty Olgou, Vladimírem, Jaroslavem a dalšími a jejich prostřednictvím předávala východním Slovanům duchovnost a kulturu. Později se z Kyjeva dostalo četné kulturní dědictví do Novgorodu, Vladimiru, Suzdalu a dalších měst současného Ruska. Také moskevská eparchie zpočátku patřila ke kyjevské metropoli, ale později (v roce 1448) se oddělila.
Pojem Svatá Rus je nedílnou součástí ruské státní mytologie, která se začala aktivně rozvíjet v 16. století. V centru této mytologie je Moskva prohlášena za třetí Řím („a žádný čtvrtý nebude“). Kyjev byl vždy uznáván jako „matka ruských měst“, ale z různých důvodů musel ustoupit Moskvě. Stejně jako starý Řím musel v představách Byzantinců ustoupit novému (Konstantinopoli). Proto když někteří Rusové mluví o Svaté Rusi, mají na mysli svou bývalou monarchii (království a poté říši), která kulturně vzešla z Kyjeva a filozoficky se snaží navázat na Řím, Konstantinopol, a dokonce i na biblický Izrael.
Podpora a výzvy ke „svaté válce“ ze strany hlavy moskevského patriarchátu se velmi podobají muslimské doktríně džihádu s tím rozdílem, že džihádisté jsou automaticky prohlášeni za hodné ráje, když bojují proti nevěřícím. V případě rusko-ukrajinské války Gunďajev podporuje boj a okupaci svých souvěrců. Podle Serhije Šumyla „Ruská pravoslavná církev nikdy ve své historii nepoznala takový dogmatický a konfesní odklon od pravoslavného učení“. [9]
Nejprve jako metropolita a později jako patriarcha navštívil Kirill Ukrajinu při mnoha příležitostech a na mnoha místech byl v kostelích vřele vítán tisíci věřících. Nyní však skutečně vyzývá své krajany, aby vedli křížovou výpravu proti sousednímu národu, k němuž patří i členové jeho stáda.
Zároveň se můžeme domnívat, že navzdory tak nepříjemné skutečnosti - agresi proti pravoslavné zemi - Kirill podlehl pokušení zcela si podmanit Ukrajinskou pravoslavnou církev prostřednictvím vojenské okupace Ukrajiny a také zlikvidovat své nenáviděné konkurenty - autokefální pravoslavnou církev a řeckokatolickou církev. Moskva obě tyto struktury systematicky obviňuje ze zabírání farností. Řeckokatolíky obviňuje ze zničení pravoslavných diecézí na počátku 90. let 20. století. Z historie však víme, že právě kvůli vojenské expanzi moskevského carství si patriarchát v roce 1685 podrobil kyjevskou pravoslavnou metropolii. V polovině 19. století anektoval řeckokatolickou metropolii působící na území pravobřežní Ukrajiny a Běloruska a v roce 1946 s podporou sovětské státní bezpečnosti a Stalina osobně učinil totéž s řeckokatolickými eparchiemi, farnostmi a duchovními v Haliči a Zakarpatí. Všichni biskupové byli zatčeni, někteří z nich byli umučeni. Jak tedy vidíme, v 21. století zůstává ve struktuře ruské církve přítomen sovětský duch a její současní představitelé používají stejné metody jako jejich předchůdci.
Zde je třeba zmínit, že v roce 2018 se Ruská pravoslavná církev vydala na cestu schizmatu vůči Konstantinopolskému patriarchátu. Domnívám se, že ten historický krok může poskytnout další odpověď těm, kteří se ptají, proč křesťanská církev (tj. Ruská pravoslavná církev) oficiálně podporuje agresivní válku. Ta si nepřála, aby na území Ukrajiny vznikla autokefální pravoslavná církev nezávislá na Moskvě, a proto přerušila vztahy s Konstantinopolským patriarchátem. Jeho hlava Bartoloměj po konzultaci se Svatým synodem své církve umožnil sjednocení pravoslavných hierarchů Ukrajiny a nově zvolenému primasovi, kyjevskému metropolitovi Epifaniovi, předal tomos o autokefalii. Stalo se tak 6. ledna 2019. S tímto vývojem však nesouhlasil Moskevský patriarchát, který v osobě svých představitelů nepřestal nazývat Ukrajinu svým kanonickým územím. Označil jednání Konstantinopolské církve za nekanonické a přerušil eucharistické společenství a diplomatickou komunikaci. Stejně postupoval i synod Ukrajinské pravoslavné církve, který nechtěl opustit vliv moskevského patriarchy. Desítky diecézí a tisíce farností jsou stále kanonicky podřízeny synodu Ruské pravoslavné církve. Ochrana jejích věřících je bohužel dalším náboženským argumentem pro agresi Moskvy. S nadějí na úspěch ruské armády chce Gunďajev získat zpět konečný vliv nad ukrajinským pravoslavím. To potvrzuje i skutečnost, že na územích ovládaných Ruskou federací byly od roku 2022 všechny pravoslavné diecéze převedeny do přímé podřízenosti moskevskému patriarchovi.
Jak si vysvětlit, že představitelé ruské církve, která byla považována za křesťanskou, se postavili na stranu války? Hlavním důvodem je skutečnost, že tato církev je a dlouho byla v úzkém kontaktu se světskou mocí. Současný patriarcha se aktivně podílel na strukturálním rozvoji své církve. Počet biskupů a nových kostelů se zdvojnásobil a počet vojenských kaplanů Ruské pravoslavné církve se zvýšil z 200 na 2000. Mnozí se domnívali, že vyvrcholením spolupráce Moskevského patriarchátu s vládou a armádou bylo otevření hlavního chrámu ozbrojených sil u Moskvy v roce 2018. Tento chrám je působivý nejen svou architekturou, ale také vojenskou a vlasteneckou symbolikou.
Byla však rétorika této církve vždy tak militantní? Kdyby tomu tak bylo, nebyla by aktivním účastníkem světového ekumenického hnutí a neotevřela by své pobočky ve více než stovce zemí. Navrhuji přečíst si, co na toto téma říkají oficiální dokumenty Moskevského patriarchátu. V Základech sociální koncepce Ruské pravoslavné církve (od roku 2000) se píše:
„Ve všech dobách církev vyzývala své děti, aby milovaly svou pozemskou vlast a nešetřily života na její obranu, je-li ohrožena.“ [10]
Představitelé církve opakovaně v dějinách žehnali armádě a lidu v boji proti útočníkům. Pokud však stát vede agresivní zahraniční válku, církev s ním nemůže spolupracovat, jak je uvedeno v odstavcích 3 a 8. Život je uznáván jako posvátný dar a církev je povolána k tomu, aby pomáhala společnosti jej chránit.
Vlastenectví je chápáno jako láska k vlasti a národu, přičemž pojem národ zahrnuje lidi stejného etnika a občany stejného státu. Takové vlastenectví není křesťanovi cizí, naopak, je schvalováno. Může se však stát, že vlastenectví motivuje k nepřátelství a k páchání zla. Takové případy jsou vysvětleny:
„Současně může národní cítění vyvolat hříšné jevy, jako je agresivní nacionalismus, xenofobie, národní výlučnost a mezietnické nepřátelství. V extrémní podobě tyto jevy často vedou k omezování práv jednotlivců a národů, válkám a dalším projevům násilí.“
Rozdělování národů na lepší a horší a ponižování jakéhokoli etnického nebo občanského národa jsou v rozporu s pravoslavnou etikou. Učení, která staví národ na místo Boha nebo omezují víru na jeden z aspektů národní identity, jsou s pravoslavím v ještě větším rozporu.
V opozici vůči těmto hříšným jevům plní pravoslavná církev poslání smíření mezi znepřátelenými národy a jejich představiteli. V mezietnických konfliktech se tedy nestaví na žádnou stranu, s výjimkou případů jasné agrese nebo bezpráví jedné ze stran.
Odstavec 8, věnovaný tématu války a míru, zmiňuje teorii spravedlivé války, která vznikla na Západě a má své kořeny v odkazu svatého Augustina. Ačkoli je válka nepochybně zlem, vojenská akce je přípustná, pokud je jeden stát nespravedlivě napaden nebo ohrožen vnější hrozbou. Znakem spravedlivé války je soucitné zacházení se zajatci a snaha chránit civilní obyvatelstvo před válečnými akcemi. Ruská církev se v tomto dokumentu hlásí ke svému mírovému poslání, podporuje mezinárodní a mezietnické porozumění, aby předcházela možným konfliktům, a v případě konfliktů by měla iniciovat mírová jednání mezi stranami.
Jak je vidět, v otázkách války a míru je postoj Moskevského patriarchátu v jeho oficiálním prohlášení prezentován v plně křesťanském duchu a v některých otázkách (teorie spravedlivé války) je obzvláště blízký západnímu křesťanskému společenství. Ve skutečnosti však ruská církev, reprezentovaná svým vedením, často zaujímá stanovisko, které je příznivé světské vládě, a pokud se ta rozhodne vést vnější agresi, Moskevský patriarchát nic nenamítá, čímž se zpronevěřuje křesťanským zásadám a dříve deklarovaným prohlášením.
O některých specifikách této spolupráce bude pojednáno v následující části.
Podíl RPC na vytváření politické ideologie
Víme, že Sovětský svaz se rozpadl na počátku 90. let a s ním i jednotná komunistická strana, která ovládala 15 republik a ovlivňovala politiku mnoha zemí střední a východní Evropy. Několik generací lidí v Sovětském svazu bylo vychováváno v ideologii nenávisti k západní civilizaci a byl udržován kult soupeření a strachu z ní. Zároveň byl lidem vštěpován mýtus o ideální sovětské zemi. Je zřejmé, že s jejím okamžitým zhroucením se mentalita postsovětských lidí příliš nezměnila. [11]
Další organizace, která přežila Sovětský svaz, Ruská pravoslavná církev, zachovala a dokonce rozvíjela své struktury v sousedních zemích i v zámoří a nadále hrála roli prostředníka mezi bezpečností službou (FSB) a řadovými věřícími po celém světě. Pravoslavné církve ve všech bývalých sovětských republikách zůstaly součástí Moskevského patriarchátu. Proto se moskevské tajné služby rozhodly pracovat na vytvoření nové národní doktríny, která by získala co největší podporu nejprve mezi ruským obyvatelstvem a poté získala příznivce v sousedních zemích. Tímto způsobem se připravovala ideologická půda pro pomstu Moskvy, a církev věrná Kremlu se stala aktivním účastníkem tohoto boje. Tato církev iniciovala vytvoření laboratoře nové ideologie - Světové ruské lidové rady. [12] Skupina politických technologů a zpravodajských důstojníků (Gleb Pavlovskij a další), nazývaná také „sekta metodologů“, se rozhodla proměnit ruské pravoslaví v novou národní ideu; tuto možnost navrhla oficiální vedení církve, zejména Kirillu Gunďajevovi. Na návrh těchto metodologů měla tuto ideologii prosazovat Světová ruská lidová rada (SRLR). Světová ruská lidová rada je veřejná (nevládní) organizace. Byla založena v roce 1993, aby, jak se uvádí na internetových stránkách organizace, sjednotila všechny Rusy, kteří jsou poprvé v historii nuceni žít v různých státech. Inspirátorem rady byl Kirill Gunďajev (v té době metropolita smolenský a kaliningradský) a prvním předsedou tehdejší patriarcha Alexij Ridiger. Podle statutu tato organizace má v jejím čele stát hlava Ruské pravoslavné církve, protože právě zvláštní služby pověřily tuto církev posláním sjednotit všechny Rusy na světě. Význam tohoto veřejného sdružení a poručnictví RPC nad ním byl potvrzen na biskupské synodě této církve v roce 2001. SRLR připomíná bývalou komunistickou stranu Sovětského svazu a místo staré komunistické ideologie se snaží vytvořit ruskou národní ideu. [13] Po smrti patriarchy Alexije se do čela této organizace postavil jeho nástupce Kirill Gunďajev. Aktivně spolupracoval s tvůrci ultranacionalistické teorie ruské doktríny a díky němu byla tato doktrína projednávána na zasedáních SRLR a schválena jí. [14]
V roce 2005 získala SRLR zvláštní poradní status při Organizaci spojených národů. V té době SRLR zřídila své zastoupení při OSN a Hospodářské a sociální radě OSN. Funkci zástupce SRLR při OSN často zastávají duchovní Ruské pravoslavné církve. Díky tomu kancelář SRLR spolupracuje s mezinárodními organizacemi, jako jsou UNICEF, UNESCO a Konference OSN o mezináboženském dialogu.
Dlouhou dobu byl Kirillovým zástupcem arcikněz Vsevolod Čaplin, proslulý svými výroky na podporu jaderné války, a také Konstantin Malofejev, známý oligarcha a sponzor neuznaných teroristických republik. Malofejeva nedávno nahradil představitel ruské veřejné komory Sergej Rudov, který je spojen s oligarchovým podnikáním; druhým Kirillovým zástupcem se stal Alexandr Ščipkov, aktivní veřejný činitel, rektor jedné z moskevských pravoslavných univerzit; v předsednictvu Rady zasedá světoznámý Alexandr Dugin (který se nikdy netajil svými sympatiemi k nacismu, fašismu a okultismu), členové Státní dumy, zástupci různých složek státní správy, kariérní důstojníci, akademici a umělci. V předsednictvu zasedá současný ruský ministr obrany, politici, různí duchovní, bývalí sportovci a umělci. Patří do něj nejen obyvatelé současné Ruské federace, ale také zástupci diaspory. [15]
Tato organizace pořádá svá zasedání - sobory - téměř každý rok a fakticky již nahradila Biskupskou radu (Radu biskupů) Ruské pravoslavné církve, která se naposledy sešla v roce 2017. Organizace má různé specializované výbory, které často pořádají fóra v různých městech Ruské federace i na okupovaných územích.
Ideologii ruského světa neboli ruskou doktrínu, kterou Kirill Gunďajev prosazoval ještě jako kaliningradský metropolita, mnozí dlouho považovali jen za soubor určitých myšlenek či hesel, takže ji nikdo nevnímal jako doktrínu hodnou pozornosti. Ale jak poznamenává Šumylo, tak tomu bylo v sovětské společnosti a je tomu tak i v postsovětské: soubor určitých pojmů používaných pro politické účely se může v praxi stát státní ideologií. To se v podstatě stalo, když hesla, která Gunďajev příležitostně pronášel, postupně převzali další ruští politici a veřejně činné osoby. [16] Ve svých projevech na různých místech Gunďajev vyzdvihoval hodnotu Ruska jako duchovní civilizace a vyzýval k víře v ni jako v Boha. [17]
Hierarchie této církve se snažila zachovat své struktury v celém postsovětském prostoru a za tímto účelem neustále používala antihistorické politické teorie: mýtus Svaté Rusi a jednoty tří slovanských národů - Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Kromě toho stále považuje všechny bývalé sovětské země za své kanonické území (s výjimkou Gruzie, protože Moskevský patriarchát udělil gruzínské církvi na Stalinovo naléhání tomos autokefalie).
Můžeme to nazvat pokusem o vybudování dualistického názorového modelu (v rozporu se Základy společenského pojetí, o nichž jsme se zmínili výše), v němž jsou Bůh a vlast (stát) na stejné úrovni. Serhij Šumylo správně označuje patriarchu Kirilla za zastánce cézaropapistického modelu v církevní správě. Pro moskevskou církev je tradicí být v partnerském vztahu se světskou mocí (často je přirovnávána k siamským dvojčatům). Jako východní církev zdědila ve vztazích se státem byzantský model symfonie. V její historii byla období, kdy neměla patriarchu - v době existence Ruského impéria hrál roli hlavy církve imperátor. V roce 1943 Stalin umožnil Ruské pravoslavné církvi obnovit její patriarchální status výměnou za loajalitu jejích duchovních vůči sovětskému státu. V té době byla tato církev plná agentů tajných služeb, kteří se označovali za loajální k vlasti a aktivně spolupracovali s orgány státní bezpečnosti. V tomto prostředí se formoval i její budoucí patriarcha Gunďajev. Byly nalezeny dokumenty, které dokazují, že byl v sovětských dobách naverbován jako agent tajných služeb. Ačkoli je Rusko formálně demokratickou zemí, kde je církev oddělena od státu, ten v církvi vždy vidí nástroj vlivu na obyvatelstvo. Podle sociologických údajů se 66 % obyvatel země považuje za pravoslavné.
Vztahy Ruské pravoslavné církve se Západem: od prohlášení o bratrství k otevřené konfrontaci
Pokud jde o dialog s katolickou církví, ekumenismus Ruské pravoslavné církve byl spíše deklarativní než skutečný. Metropolita Kirill Gunďajev a další hierarchové se sice rádi setkávali s představiteli západního křesťanstva v Evropě, ale vynaložili jen málo úsilí na to, aby jejich církev měla skutečně bratrské vztahy s katolickými nebo protestantskými společenstvími a aby podporovala ekumenismus mezi věřícími. Největší kláštery Ruské pravoslavné církve byly skutečnými laboratořemi antiekumenických názorů. Na počátku 90. let tato církev oficiálně protestovala proti vytvoření římskokatolické arcidiecéze v Moskvě a obvinila papeže Jana Pavla II. z proselytismu na pravoslavném území. A před jeho návštěvou Ukrajiny v roce 2001, kde na něj čekaly miliony katolíků, si Moskevský patriarchát opět stěžoval na nápor katolicismu a neochotu Vatikánu koordinovat s ním návštěvy takového typu. Biskupové Ukrajinské pravoslavné církve, která je s Moskvou v kanonické jednotě, příjezd Petrova nástupce do Kyjeva a Lvova zcela ignorovali.
Poprvé v historii se moskevský patriarcha setkal s papežem v roce 2016 na letišti v Havaně na Kubě. A přitom, jak víme, to byl František, nikoli Kirill, kdo toto setkání inicioval a byl z něj nejvíce nadšený. Gunďajev později prohlásil, že přání hlavy katolického světa setkat se bylo výrazem zvláštního zájmu o spolupráci. [18]
Jak jsme viděli později, ruská strana tuto ekumenickou událost jednoduše využila pro své vlastní politické cíle. Ačkoli si Gunďajev během své církevní služby získal v Evropě pověst intelektuála a ekumenika, jakmile se stal patriarchou, systematicky dával najevo, že zájmy Ruska jsou pro něj prvořadé.
Ve společném prohlášení František a Kirill uznaly nebezpečí šíření sekularismu a boje proti tradičním hodnotám. Těmito otázkami se zabývalo dvacáté shromáždění SRLR, které se konalo 1. listopadu 2016. Bylo věnováno tématu dialogu Ruska se Západem. Patriarcha Kirill na tomto shromáždění přednesl referát, v němž konstatoval, že „Evrop je mnoho“, tj. evropská západní společnost je různorodá: je zde místo pro globalisty, levičáky i pravičáky, ale také pro tradiční křesťany. [19] Oficiální postoj politických elit nebo médií neodráží postoj všech občanů. [20]
V současnosti se podle něj ideologická propast mezi Západem a Východem výrazně prohloubila. Během Studené války se podle Kirilla Západ sjednotil na křesťanských hodnotách, které byly relevantní i v Sovětském svazu, a to navzdory jeho deklarativnímu ateismu. Snad jediným zásadním rozdílem mezi oběma světy byly jejich odlišné socioekonomické modely, a tak spolu tyto světy dokázaly komunikovat a odvrátit hrozbu třetí světové války. Odklon od tradičních etických norem ovlivnil také ekumenický dialog mezi Ruskou pravoslavnou církví a protestantskými církvemi: pravoslavní bratři již nevnímají ty druhé jako stejně smýšlející. Jediný skutečný ekumenický dialog probíhá podle patriarchy s katolickou církví, která zůstává věrná morálním zásadám evangelia.
Hlavní dokument vydaný jako výsledek zasedání SRLR v roce 2016 nese název Sobornoje slovo XX. Na začátku tohoto dokumentu se hovoří o Západu a Rusku jako o dvou příbuzných, ale odlišných společnostech, které vzešly ze stejné kolébky raného křesťanství. Jak patriarchova zpráva, tak tento dokument zmiňují, jak bylo Rusko ve své historii několikrát (vlastně třikrát) napadeno západními zeměmi a jak byla tehdy ohrožena jeho státnost (a jeho svébytná nezávislá civilizace). Zároveň se uznává, že tyto společnosti spolu často politicky, hospodářsky a kulturně spolupracovaly a že tato spolupráce přinesla pozitivní ovoce. Dnes však „vztahy mezi Ruskem a Západem neprocházejí nejlepšími časy“. [21]
Při prezentaci sebe sama jako mírotvorce povzbudivě prohlásil dokument Sobornoje slovo XX:
„Jsme přesvědčeni, že si budeme schopni porozumět, když budeme uznávat stejnou důstojnost společností a kultur, které jsme vytvořili, respektovat rovná práva v politickém dialogu a nebudeme usilovat o vojenskou, finanční nebo informační nadvládu.... Naším cílem je multipolární, rovnoprávný mír založený na vzájemném respektu k různým kulturám a na společném morálním základě, v němž Rusko i země západní civilizace zaujmou své právoplatné místo.“ [22]
Účastníci konference v roce 2016 potvrdili, že zabránit válce civilizací v 21. století je úkolem každého rozumného člověka, politiků a všech veřejných organizací. [23]
Je třeba poznamenat, že SRLR vydala své morálně poučné pokyny Západu v podmínkách, kdy Rusko jako stát porušovalo mezinárodní dohody a územní celistvost Ukrajiny. O reakci patriarchy Ruské pravoslavné církve na plnou agresi proti této zemi jsme již hovořili v první části článku. Nyní se blíže podívejme na dokument přijatý SRLR po prvních šesti měsících brutální krvavé války. Dne 25. října 2022 zveřejnili další text, kterým je Řád XXIV. První oddíl tohoto dokumentu, který je věnován tématu ideologie, zní následovně:
„Západ vede proti naší zemi totální hybridní válku. Je založena na agresivní ideologii neoliberalismu, sekularismu a rusofobie, jejímž cílem je zrušení Boha, rodiny a člověka. V případě Ruska je konečným cílem této ideologie likvidace naší kultury, lidí a ruského státu jako takového. Tato ideologie, mající všechny znaky agresivního bezbožnictví, je významovým jádrem, které určuje obsah různých aspektů hybridní války proti Rusku: ekonomických, informačních, kulturních atd. [24]
Těmito slovy autoři dokumentu obviňují „kolektivní Západ“ z vedení totální nevyhlášené války proti Rusku, která není založena na ozbrojené konfrontaci, ale na „neoliberální a protiruské“ ideologii zaměřené proti „Bohu, rodině a člověku“. Zatímco prezident Putin tvrdí, že jeho země byla k boji někým donucena, SRLR jde ještě dál a snaží se svůj stát prezentovat jako nevinnou oběť, proti níž Západ vede válku. Přitom neuvádí žádné konkrétní příklady této „agresivní války“, ani konkrétní účastníky či pachatele této konfrontace.
Článek 10 Řádu XXIV označuje válku rozpoutanou prezidentem Putinem proti Ukrajině za bratrovražednou konfrontaci, za kterou jsou odpovědné jakési mytické vnější síly, jejichž cílem je navždy postavit Rusy a Ukrajince proti sobě, přičemž území Ukrajiny, kde se bojuje, je označováno za země historické Rusi. Zmíněné síly se snaží tyto konflikty rozšířit na celé území ruského světa, resp. kanonického území Moskevského patriarchátu - od Moldavska a pobaltských států až po Střední Asii. Autoři dokumentu dále tvrdí, že konflikt na Ukrajině má náboženský rozměr. Ten spočívá ve skutečnosti, že kyjevské úřady a jejich zahraniční patroni nenávidí a pronásledují pravoslavnou církev stejným způsobem jako ti, kteří v roce 1999 provedli vojenskou agresi proti Jugoslávii. Závěrem článek vyjadřuje podporu všem duchovním a laikům Moskevského patriarchátu na Ukrajině, kteří jsou údajně nespravedlivě pronásledováni, a vyzývá všechny věřící této církve v různých zemích, aby se modlili za jednotu své církve a „jednotu Svaté Rusi, za mír na její půdě“.
V odstavci 1.4 tohoto dokumentu se uvádí, že ideologie Rusů vychází ze čtyř náboženství, která jsou pro tento národ tradiční, a to pravoslaví, judaismu, islámu a buddhismu. Je pozoruhodné, že křesťanství zde není zmíněno, tedy katolicismus a protestantismus jsou uznány jako netradiční. Seznam duchovních a morálních hodnot navržený ve strategii Strategie národní bezpečnosti (vydáném r. 2021, odstavec 91) by měl být revidován, neboť obsahuje některé morální prvky, které byly formulovány pod vlivem osvícenské filozofie (myšlenky lidské důstojnosti a práv), katolického a protestantského myšlení. Doporučuje se, aby tento seznam místo toho obsahoval hodnoty, které byly podle názoru autorů vždy vlastní ruské civilizaci: láska k Bohu, věrnost vlasti, povinnost, čest, oběť atd. Deklarace SRLR o lidských právech a důstojnosti (2006) staví na roveň lidským právům takové hodnoty, jakými jsou víra, morálka, posvátná místa a vlast. Tento dokument vyzývá k předcházení situacím, kdy se lidská práva dostávají do konfliktu s některou z těchto hodnot. [25]
Autoři a propagátoři doktríny Russkij mir se snaží využít predispozice kolektivního vědomí postsovětské společnosti. Je pro ně výhodné manipulovat s vědomím velké části obyvatelstva, které žije pod hranicí chudoby a má malé znalosti o kultuře a spiritualitě Západu. Všechny totalitní režimy získaly podporu mas tím, že vyvolaly strach z imaginárního vnějšího nepřítele, a dosáhly tak vysoké míry společenské konsolidace. Jak píše Andrij Zelinskij, „metafyzika strachu slouží jednotlivci k ospravedlnění vlastní účasti na genocidě“. [26] Zde je však třeba poznamenat, že příslušné soudní orgány dosud nepotvrdily, zda vojenská agrese Ruské federace spadá do kategorie genocidy.
Vedení ruského státu a vedení jeho církve, které podporuje teror proti ukrajinskému lidu, staví sebe a vykonavatele svých zločinných příkazů na špatnou stranu morálního základu a ničí práva a důstojnost obyvatelstva, aby uspokojilo zhoubnou ideologickou iluzi.
Serhij Šumylo prohlašuje:
„Pokusy vedení RPC ‚sakralizovat‘ a obdařit současnou Ruskou federaci a její vládnoucí režim, který rozpoutal krvavou válku proti suverénní Ukrajině, takovými ‚mesiášskými‘ rysy ukazují, že se snaží uměle vytvořit nové občanské náboženství, které se navenek zaštiťuje středověkými křesťanskými pojmy, ale ve své vnitřní podstatě je protikřesťanské a protievangelijní.“ [27]
V březnu 2022 byla z iniciativy otce Dr. Brandona Gallaghera ve Volosu (Řecko) představena deklarace o učení o Ruském světě, kde bylo toto učení odsouzeno jako hereze. Více než 1500 křesťanských teologů z celého světa podepsalo toto prohlášení. Tento dokument se také nazývá Voloská deklarace. [28]
Je třeba uznat, že ideologové Ruského světa (Russkij mir) vytvořili doktrínu, která sice není zcela originální, ale ve skutečnosti je silnou kombinací myšlenek gnosticismu, milenarismu a dalších křesťanských sekt, myšlenek nacismu a komunistických idejí, jakož i myšlenky politické jednoty islámského světa jako protiváhy Západu.
Jak signatáři tohoto prohlášení (Voloské deklarace) uznávají, falešné učení o Ruském světě je bohužel podporováno krajně pravicovými katolickými a protestantskými fundamentalisty. K protizápadnímu postoji Ruské pravoslavné církve tito teologové uvedli následující:
„Odmítáme jakékoli manichejské a gnostické dělení, které srovnává svatou pravoslavnou východní kulturu a její pravoslavné národy s ‚pokleslým a nemorálním Západem‘. Zvláště špatné je, když jsou (na základě zvláštních liturgických požadavků) příslušníci pravoslavné církve kulturně a duchovně povyšováni nad světské ‚odpadlíky‘.“ [29]
Skutečnost, že současný kremelský režim využívá náboženství, může se stát momentem krystalizace metafyzických principů pro všechny církve a všechny věřící a věřící lidi. Jak vidíme, mnoho pravoslavných teologů po celém světě se již k této otázce vyjádřilo a my doufáme, že je to jen začátek. „Kromě soukromého posouzení vyžaduje hereze vždy odsouzení církví na koncilní/synodální úrovni. Dokud k takovému odsouzení nedojde oficiálně, znamená to, že určité církevní společenství nebo církev jako celek může takové názory sdílet,“ píše Šumylo. [30]
V souvislosti s válkou Moskvy proti Ukrajině a Západu se mezinárodní společenství těší také na budoucí slovo a příklad největší morální autority Západu - Svatého stolce a papeže osobně.
Závěr
Jak vidíme, Ruská pravoslavná církev aktivně spolupracuje se státem při vytváření nové národní ideologie a veřejné organizace, která tuto ideologii šíří na mezinárodní úrovni. Ostatní křesťanské církve ve světě, především katolická církev a protestanté, se dostaly do hlubokého omylu, když uvěřili Moskevskému patriarchátu, že se snaží o upřímné budování mezikřesťanského dialogu a jednotu mezi církvemi (ekumenismus). Ve skutečnosti se tato církevní struktura od sovětských dob jako partner bezpečnostích služeb snaží jednat výhradně v politickém zájmu svého patronátního státu, ať už jde o SSSR nebo Ruskou federaci. Ve vztahu k té druhé jednali představitelé Ruské pravoslavné církve se zvláštním nadšením, neboť ji ruské služby bezpečností pověřily zvláštním posláním. Tím, že patriarcha Kirill a jeho spolupracovníci věrně sloužili zájmům sekulárního státu, se zpronevěřili společným křesťanským evangelijním zásadám udržování míru, včetně těch, které jsou zakotveny v jejich oficiální doktríně formulované v Základech sociální koncepce. Po vzoru svého partnera v putinovském politickém režimu ztratila Ruská pravoslavná církev také znaky demokracie ve smyslu církevní konciliarity a synodality, odklonila se od pravdy evangelia a přijala ducha světa.
Doktrína o Ruském světě (Russkij mir), na jejímž vývoji se Gunďajev aktivně podílel, je souborem myšlenek a hesel z různých náboženských, politických a filozofických systémů. Nelze ji jednoznačně označit za imperiální nebo národní; ruští monarchisté, komunisté i stoupenci současného autoritářského režimu pod Putinem v ní nacházejí myšlenky, které s nimi rezonují. V této doktríně stojí vedle sebe myšlenky, které podporují tradiční křesťané, a myšlenky antievangelické. Je nesporným faktem, že Ruská federace iniciovala válku a Ruská pravoslavná církev otevřeně podporovala stát a tuto válku. To je odklon od křesťanských zásad, které tato církev dříve deklarovala, zejména v Základech sociální koncepce. Nábožensko-politické sdružení vzniklé po rozpadu SSSR, v jehož čele stojí od roku 2009 Gunďajev, manipuluje křesťanská hesla k propagaci ruského imperialismu a nacionalismu. Ve skutečnosti tlačí na ruské úřady, aby podrobily revizi hodnoty, které zdědily po Evropě: lidská práva, ochranu života, demokracii, svobodu atd. Místo toho navrhuje, aby na první místo byl postaven význam vlasti (tj. státu) a hodnoty kolektivismu, které jsou vlastní impériím a autoritářským a totalitním společnostem. Patriarcha Kirill i Světová ruská lidová rada (SRLR) šíří ideologii války, která vrhá stín na celou ruskou církev. Účel této filozofické změny hodnot je jasný: pozvednout vlasteneckého ducha Rusů a ospravedlnit všechny válečné zločiny kremelské vlady. Jako účastník ekumenického dialogu s církvemi světového křesťanstva se však hierarchie ruské pravoslavné církve svou protizápadní a válečnou rétorikou morálně a teologicky kompromituje.
Jednání Kirilla a hierarchie Ruské pravoslavné církve bude v blízké budoucnosti posuzovat Mezinárodní trestní soud, a že jeho teologické omyly a porušení církevního práva posoudí Rada primasů pravoslavných církví. Pokud jde o kontroverzní imperiálně-nacionalistickou ideologii Ruského světa, zaslouží si důkladnější výzkum teologů, historiků a filozofů.
ThLic. Taras Klok, PhD.
Vzdělání 1996-2007 – studium na střední škole (Novy Jaryčiv, Lvovska oblast, Ukrajina). 2007 – 2012 – Ukrajinská katolická univerzita, bakalářský a magisterský program z teologie (diplom s vyznamenáním). 2013 – 2016 Licenciát z teologie a patristickych věd, Patristický institut Augustinianum (Řím). 2016 – 2023 doktorát z teologie a patristickych věd, Patristický institut Augustinianum (Řím). Formace: 2013-2020 dochovní formace na Papežskych kolejích – Ukrajinské (2013-2017) a Řecké (do 2020)
Púsobil jako externí pedagog teologie na Ukrajinské katolické univerzitě. Květen 2022 – září 2023 – akademická stáž na Teologické fakultě Univerzity Palackého. Aktuálně pracující v Charitě Olomouc
Publikace: Doktorská prace: «La chiamata verso la divinizzazione (θέωσις) e i diversi stati di vita nelle opere di Gregorio Nazianzeno». Pontificio Istituto Patristico Augustinianum, Roma 2022.
Příprava publikace: «Kněz jako prostředník na cestě k zbožštění v učení Řehoře Naziánského», in: Studia Theologica (Palacky University in Olomouc).
[1] Článek věnovaný otázce historického původu a analýze tohoto pojmu Russkij mir: Kirill Shevchenko, Petr Lozoviuk, „Russkiy Mir“ – nadnacionální integrační projekt či projev postsovětského imperialismu? In: Historická sociologie 2, 2022, s. 121-139.
[2] https://www.vaticannews.va/ru/church/news/2022-07/archimandrit-kirill-govorun-mir-styazhaetsya-primireniem-idey.html.
[3] Porov. http://www.patriarchia.ru/db/text/5906442.html.
[4] Porov. Митрополит Кирилл, Свобода и ответственность: в поисках гармонии, Москва 2008, s. 34. 73. 187.
[5] http://www.patriarchia.ru/db/text/5962628.html.
[6] http://www.patriarchia.ru/db/text/5819726.html.
[7] Porov. http://www.patriarchia.ru/db/text/5905833.html.
[8] http://www.patriarchia.ru/db/text/5962654.html .
[9] Шумило, Сергій. „Православний шахідизм“ та неоязичницька теологія війни Московського патріарха Кирила. Dostupné z: https://www.radiosvoboda.org/a/kyrylo-hundyayev-russkyy-myr-ideolohiya-viyny/32054793.html. Rovněž zde: https://afon.org.ua/uk/publikatsii/pravoslavnij-shakhidizm-ta-neoyazichnitska-teologiya-vijni-moskovskogo-patriarkha-kirila.html .
[10] Dostupné z: http://www.patriarchia.ru/db/text/419128.html .
[11] Porov. Шумило, С. „Православний шахідизм“.
[12] Porov. Шумило, С. „Православний шахідизм“.
[13] Porov. Шумило, С. „Звичайний фашизм“: розбір тез про «священную войну» Росії проти Заходу та України. Dostupné z: https://www.radiosvoboda.org/a/zvychaynyy-fashyzm-rozbir-tez-pro-svyashchennuyu-voynu-rosiyi/32890534.html .
[14] Porov. http://www.patriarchia.ru/db/text/283339.html .
[15] Porov. https://vrns.ru/o-vrns.php . Шумило, С. „Звичайний фашизм“.
[16] Porov. Шумило, С. „Звичайний фашизм“.
[17] Porov. Шумило, С. „Православний шахідизм“.
[18] Porov. Společné prohlášení papeže Františka a patriarchy Kirilla https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=23258
[19] O západních národních státech s křesťanskými kořeny viz Základy sociální koncepce, odstavec 16.
[20] Porov.: http://www.patriarchia.ru/db/text/4656175.html.
[21] https://vrns.ru/documents/sobornoe-slovo-khkh-vsemirnogo-russkogo-narodnogo-sobora-po-teme-rossiya-i-zapad-dialog-narodov-v-po/
[22] Tamtiež.
[23] Již dříve patriarcha Ruské pravoslavné církve a papež František společně vyzvali všechny k modlitbám za zachování Božího stvoření a zabránění světové válce. Signatáři Havanské deklarace se shodují, že je nepřijatelné páchat jakékoli násilí vedené náboženskými hesly; žádný zločin nelze ospravedlnit náboženskými motivy, neboť Bůh je Bohem pokoje (1 Kor 14,33). Porov. Společné prohlášení papeže Františka a patriarchy Kirilla, 13.
[24] https://vrns.ru/documents/nakaz-xxiv-vsemirnogo-russkogo-narodnogo-sobora/.
[25] Porov.: http://www.patriarchia.ru/db/text/103235.html. Zároveň výše zmíněný výnos o strategii národní bezpečnosti (podepsaný prezidentem Ruské federace 2. července 2021) s odkazem na Ústavu Ruské federace zdůrazňuje, že lidská a občanská práva a svobody mají nejvyšší hodnotu a musí být zachovány a chráněny. Text je prohlášen za základní strategický plánovací dokument, který definuje národní zájmy státu, cíle a úkoly jeho vnitřní a zahraniční politiky. Mezi národními zájmy je na prvním místě „zachování národa, rozvoj lidského potenciálu, zvyšování životní úrovně a blahobytu občanů“. Zemí NATO a nadnárodní korporace jsou označeny za nepřátele ruských duchovních a kulturních hodnot. Porov.: Стратегия безопасности http://www.scrf.gov.ru/security/docs/document133/ .
[26] Зелінський A., Геноцид метафізичного характеру, Патріярхат 494, 2022. Dostupné z: http://www.patriyarkhat.org.ua/statti-zhurnalu/henotsyd-metafizychnoho-kharakteru/. V dubnu 2022 zveřejnila tisková agentura RIA Novosti programový článek o zničení ukrajinského národa. Článek byl po několika dnech odstraněn, ale podařilo se mu vyděsit a pobouřit mezinárodní společenství. Reagoval na něj i světoznámý americký historik Timothy Snyder, který tento dokument označil za příručku ruské genocidy: https://snyder.substack.com/p/russias-genocide-handbook.
[27] Porov. Шумило С. Звичайний фашизм.
[28] Porov.: Russkii Mir Declaration. Dostupné z: https://publicorthodoxy.org/2022/03/13/a-declaration-on-the-russian-world-russkii-mir-teaching/ (10.05.2024). Лозова Л., Теологічний бенкет. Пропозиція Волоської академії для Церкви України. Церква і суспільство, 2, 2023, 94.
[29] Porov. Russkii Mir Declaration.
[30] Porov. Шумило С. „Православний шахідизм“.